Cyklotrasy ze Sobotky a nejen o nich

[57,13 km, 2019: 341,29 km; převýšení 201 m, celkem nastoupáno: 4 646 m]

Kamarádi začali jezdit na e-kolech a tak jsme se nabídli, že je také někdy vezmeme, kam rádi jezdíme. Namířili jsme to tedy na Bučický mlýn, kde se ale bohužel konala svatba, tak jsme to protáhli až do Seletického dvora, kde jsme si pochutnali na hovězích a vepřových specialitách. Dokonce jsme tam viděli horské dvojkolo, což já tedy viděl úplně poprvé.

[74,47 km, 2019: 284,16km; převýšení 245 m, celkem nastoupáno: 4 018 m]

Nechal jsem se ukecat a vyrazil na 4. ročním memoriálu Franty Rozehnala, prej jen na Sychrov a pak přes Malou Skálu domů. A tak jsem se s necelou dvacítkou vysportovanejch, vesměs mladších cyklistů vydal, kam peloton velel. Takže nejřív ostrým tempem kolem Orta. Libošovice, pak v Dobšicích dolů a zase nahoru přes Dehetník na silnici k Žehrovu a přes Ploukonice na jedno do Svijan. Sice jsem se snažil,  ale to jejich pekelné tempo s průměrem dost nad 20 km/h, to jsem nedával. Takže jsem do sebe jedno hodil a vydal se rychle napřed, abych nezdržoval.
Pravda, moc jsem se neflákal a tak mě dojeli až na Sychrově, dlužno ale dodat, že oni u jednoho ve Svijanech neskončili ;-). Pak zase dolů a hned nahoru na Frýdštejn. Jsa opět poslední jsem se držel na Sychrově daného slova, že se sejdeme na Malé Skále a pustil se hezkým sjezdem dolů. Dvakrát jsem tam obkroužil všechny hospody, ale mladíky nikde nenašel a tak jsem po rychlém obědě spěchal k Turnovu doufaje, že mě blížící bouřka dožene právě tam a schovám se po mostem u židovského hřbitova. Vyšlo to téměř dokonale a tak jsme zmoknul jen trochu.
Nikoho z účastníků jsem nezahlédl a tak jsem pokračoval vytyčenou trasou přes Sedmihorky a Rokytnici na Věžák. Až později jsme se dozvěděl, že oni to kvůli dešti vzali domů po silnici, tedy přes Všeň, kdežto já jsem si náležitě užil lesního a polního bahna, což nakonec na tom kole ani nebylo moc vidět.
No, příště už vím, že si to raději projedu sám. Bylo to 75 km s nastoupaným téměř 1,5 km, což bylo dost slušné.

[66,66 km, 2019: 209,69 km; převýšení 147 m, celkem nastoupáno: 2 615m]

Tak konečně ty objemy po rovinách, dokonce s pekelnou délkou 66,66 km. No a když rovina, tak směr Mladá Boleslav. Tu tentokrát nemineme a po zánovním asfaltu z Domousnic do Března to valíme rovnou na tangentu a pak na Radouč, kde nás překvapí snad stovky syslů. Pak už oběd Na Veselce a přes Násedlnici a Koprník domů. Jo a v Dolním Bousově mají u továrny nový minigolf, vypadá fakt hezky.

[32,65 km, 2019: 143,03 km; převýšení 110m, celkem nastoupáno: 2 038 m]

Je možné, že najdeme v našem okolí místo, kde jsme ještě nebyli? Inu je to možné. Tím místem bylo občerstvení pod bývalým hradem Křineč (stál tam snad do 15. století) na břehu Komárovského rybníka u Nové Vsi. Zjistili jsme, že tam až dodnes straší, a to i ve dne! A protože jsme se tam dobře najedli (určitě doporučujeme zajít sem, než do známější restauračky v blízkém kempu Duo), museli jsme něco vyšlapat ve stoupání na Čížovky (5%). A pochopitelně ta všudepřítomná fotogenická řepka.

[39,83 km, 2019: 110,38 km; převýšení 53 m, celkem nastoupáno: 1 478 m]

Letos nás velikonoční košt zavedl do Mutěnic. Využíváme cyklotrasu Mutěnku vedoucí po náspu zrušené železnice a vyrážíme směr Kyjov. Sluníčko svítí a vítr nefouká, prostě nádhera! Na cestě zpět obdivujeme zámek Milonice a využíváme té možnosti dát si kávu se zákuskem v dobovém nábytku. Mezi starými fotkami na zdech nalézáme jednu s cyklisty odhadem někde z počátku minulého století.

[42,61 km, 2019: 70,55 km; převýšení 164 m, celkem nastoupáno: 1 316 m]

Před velikonočním výletem za moravským vínem musíme našlapat nějaké kilometry, využíváme dobrého počasí a míříme klasickou cestou na Hrubou Skálu. Protože máme dobrý čas, vydáváme se po dlouhé době podívat na kostecký Partoťák a pak už přes Dobšice domů. A hele, nastoupali jsme skoro kilák. A prej, že se maj na začátku sezóny jezdit jen objemově rovinky ...

[27,94 km, 2019: 27,94 km; převýšení 165 m, celkem nastoupáno: 372 m]

První letošní cyklovýlet jsme nasměřovali do Přepeř. Projeli jsme si na ještě uzavřené silnici zcela nový asfalt. Cestou jsme se stavili na Pískováku mrknout na Fantomasovo kolo a zjistili, že nový písečák v Obrubech bude asi v létě cílem nejednoho plavce (i neplavce), protože se tam začalo rýsovat hezké jezírko.

Plán na letošní rok byl: Slovensko, Třeboň a Jeseníky. Čáru přes rozpočet nám ale udělalo počasí, když od června až do září teploty stoupaly i hodně přes 30 stupňů a v tom my jezdit nemůžeme. Kilometry jsme tak sbírali hlavně o dovolených, z celkových 1 488 km to bylo celých 855 (vloni to ale bylo 1 100km). Co nás ale těší, je fakt, že jsme to zvládli bez úrazů i s nášlapy.

Hned zjara jsem ze z Pálavy vydal na rakouský Falkenštejn, pak jsme až do července objížděli naše okolí (Zuzanka třeba poprvé zajela za Ostroměř) a vrcholem, sezóny bylo putování po Slovensku. Tentokrát přípravy zabraly mnohem více času, zvláště pak logistika přepravy kol našimi drahami do ciziny by vydala knihu. Na kolech jsme si ale k tomu vlaku i dojeli (do Kolína) a nebýt nepřízně počasí i bychom se od něj vrátili na kolech domů (z Pardubic). Viděli jsme Spišský hrad i Levoču, vlastní silou vyšlapali ze Spišské Nové Vsi (460 m.n.m.) přes Poprad až do Tatranské Lomnice, kochali se krásami přírody na Skalnatém plese, po tatranské magistrále dojeli na Štrbské pleso (1 375 m.n.m.) a užili si krásný více jak 50km sjezd až do Demänové. Díky dešti jsme pak ale také strávili 12 hodin na nádraží v Liptovském Mikuláši, museli jsme tedy obětovat objetí Spišské Mary. Déšť nás také zastavil na cestě domů a z Nového Bydžova jsme se museli nechat domů odvést autem.

V Třeboni jsme objížděli známá místa v rozsahu co nám vedro dovolilo, za zmínku snad stojí 110km průzkumná jízda za Hojnou Vodu do Rakouska, kdy jsem celkem nastoupal téměř kilometr.

Jeseníky měly dva dva vrcholy, nejprve kilometrové převýšení z Vrbna na Praděd a o pár dnů později  výšlap z Koutů na Dlouhé Stráně, což je rozdíl cca 900 m. V Jeseníkách jsme ještě stihli Rejvíz, hrad Sovinec a Jeseník, Priessnitzovy lázně a Velké Losiny.

Letošní abnormální vedra nám povolila pouze 30 cyklovýletů (o 11(!) méně vloni) s registrovanými 1 483,67 km (téměř o 1 000 km méně než vloni):

Zuzanka: 1 615,3 (- 1535) km; maximálka 46,4 km/h (- 0,9)
Martin: 1 862 (- 688) km; maximálka 50,6 km/h (-9,8), na kole 116:28 hodiny, vystoupáno 16 950 m -  dle tachometru)

Nastoupali jsme 16 437 m.

Na rok 2019 už chystáme Šumavu a pro nás zcela neznámé Krušné hory.

[67,6 km, 2018: 1 483,67 km; převýšení 239 m, celkem nastoupáno: 16 437 m]

Posledním cyklovýletem roku 2018 se stal výšlap na Frýdštejn. Byl to náš poslední dluh, který jsme s okolními kopci neměli vyřízený. Od září jsme se díky vedru na kolo nedostali, dnes už se to dalo vydržet a tak vyrážíme i se Standou na sever známo cestou přes Ždár a Všeň do Turnova a dále až do Dolánek. Tam odbočujeme ostře vlevo nahoru a přes most pokračujeme Kolonií až do Malého Rohozce. Vyšlapeme si kopeček do Jenišovic a pak stále rovně pře Opálenec až na Frýdštejn. V místní vyhlášené restauraci Kovárna si naplňujeme bříška a krásném podzimním počasí sjíždíme zpět do Turnova krásným Vazoveckým údolím.

Na závěr ještě vyjedeme na Kamenici a hezkým sjezdem do Přepeř se po necelých 70 kilometrech vracíme domů. V Horním Bousově jsme se ještě nachomejtli k pietnímu aktu k výročí založení republiky.

[26,48 km, 2018: 1 416,07 km; převýšení 250 m, celkem nastoupáno: 15 305 m]

Cílem našeho posledního výletu naší dovolené jsou Velké Losiny. Je to vesměs po rovině po místních okreskách. Po proudu říčky Desná sjíždíme do Loučné a za nedlouho jsme ve Velkých Losinách. Zastavujeme se v místním parku přiléhajícímu k místním termálním lázním a nemůžeme minout pomníček věnovaný neslavné minulosti tohoto místa, když někde v těchto místech upálili v čarodějnických procesech 38 nevinných obětí.

Trošku zdrceni pokračujeme až k zámku, kde absolvujeme prohlídku, která v nás mnoho nezanechala. Nic tu k vidění není, snad jen ty gobelíny, navíc se to nic z nepochopitelného důvodu nesmí ani fotografovat. Vstupní síň má ale výjimku a tak si mohu vyfotit obraz hraběnky Galle Žerotínovou, který se stala strůjcem onoho čarodějnického běsnění.

Velké Losiny jsou známy i svou stoletou výrobou ručního papíru (vyrábí se tu už od konce 16. století) a tak zajíždíme i ruční papírně, kde papír vyrábí dodnes. Před ní se nachází restaurace Losín, kde se schováváme před poledním vedrem, navíc tu dobře vaří, takže není kam spěchat.

Zpět jedeme po stejné cestě, ale zastavujeme se i velkého zámku v Loučné nad Desnou. Historii jsem vyfotil, zmíním snad je tolik, že je to barák hako kráva, celý se zdá být opravený (za peníze EU), ale nic v něm není :-o

Před samotným závěrem zažíváme ještě malé dobrodružství, to když přijíždíme k mostu, který měl vést na hlavní silnici u hospody Zálesí, ale ten nikde! Riskli jsme to a pokračovali po téměř neznatelné zarostlé polní  cestě pár stovek metrů proti proudu a dostali se tak pod sjezdovku Kareš. Místní dělníci, kteří dole pod vlekem cosi kutili, na nás koukali jako na zjevení.

Hotel Dlouhé Stráně se na první pohled může jevit jako luxusní, ale není nic jiného, než pozůstatek ROH rekreací a podobně funguje i dnes, kdy však zástupy odborářů nahradily kurzy mantry, mandaly, batikování, osobnostního růstu či zájezdy hasičů atp. Žádný vrchol kulinářského umění zde nenajdete, doporučujeme také chodit k snídani raději dříve, později už nemusí být nabídka úplná. Nicméně bydlení je zde čisté, sice občas něco vrže, něco ne zcela pevně drží, ale za požadované peníze je to dá se říci odpovídající.

Letos jsme o dovolených našlapali 855 km a vystoupali 8 318 m.