Cyklotrasy ze Sobotky a nejen o nich

[33,37 km, 2018: 1 389,59 km; převýšení 753 m, celkem nastoupáno: 15 007 m]

V předchozích dvou dnech jsme navštívili krásný hrad Sovinec a při přejezdu z Vrbna do Koutů se podívali na vodní hrad v Jeseníku, do Priessnitzových lázní a zastavili se na jídlo v Červenohorském sedle. Dnes je tedy na řadě druhý vrchol letošní sezóny, Dlouhé Stráně.

Prvních 6 km je naprostá pohoda, teprve výšlap na hráz dolní přehrady naznačuje, že to rozhodně nebude zadarmo. Naštěstí dnes není takové vedro a můžeme se i osvěžit ve vodní tříšti z vody tekoucí právě z horní nádrže. K přítoku Desné je to po rovině, ale pak už je to jen o morálce, stálých 7% doplňovaných krátkými rovinkami a na závěr ještě jednou desítkou dají určitě zabrat každému. Nás těší, že předjíždíme i nějaké elektrifikované cyklisty, kterých jsme nakonec nahoře ani nedočkali.

K nádrži samotné se dojet nedá, je třeba nechat kola u občerstvení těsně pod vrcholem. Vidíme nejen nedaleký Praděd, ale i další velké kopce a dokonce i kamiony stoupající po nové silnici na Červenohorské sedlo. Po velmi krátké úvaze upouštíme od sjezdu směrem na západ (stačilo zahlédnout panelku, po které bychom museli jet) a jako odměnu si ordinujeme sjezd po stejné trase. No, jeli jsme oba fakt ostře (řekl bych, že to bylo dost přes 50 km/h), ale nebylo se čeho bát. Jednak tu nejezdí žádná auta a díky tomu, že tu valí dolů i koloběžky, jsou veškerá nebezpečenství v podobě hrbolů nebo děr, výrazně značena a to s dostatečným předstihem.

Za chvíli jsme byli dole a v Koutech pod sjezdovkou jsme si prohlédli elektrokola Specialized, která nás překvapila svou velkou hmotností. Nakonec jsme si dali i něco nezdravého.

[39,07 km, 2018: 1 356,22 km; převýšení 943 m, celkem nastoupáno: 14 173 m]

Vrcholem letošní sezóny je výšlap na Praděd. Do výšky 1491 m.n.m. se budeme škrábat z Vrbna, což je bez 50 m kilometrové převýšení na zhruba 15 km. Až do Karlovy Studánky je to pohoda a díky tomu, že se v lázních kocháme, nešlapeme první ostřejší kopec po kostkách k parkovišti. Za to ale ochutnáme místní smradlavou vodu, zíráme na Slezský dům, kde se točil film S tebou mě baví svět a nezapomeneme ani na umělý vodopád u parkoviště. Pak už musíme do sedel a šlapeme do sedla Hvězda (852 m.n.m.) a pak dál nekonečným stoupáním po krásné asfaltce až na Ovčárnu. K našemu překvapení je tu už na začátku září téměř všechno zavřené a tak bereme za vděk alespoň kafíčkem s borůvkovým koláčem v restauraci Figura.

A cukry byly potřeba, hned na Barborkou se totiž kopec slušně zvednul a i když do bylo jen pár stovek metrů, bylo to výživné stoupání, které jsme si zopakovali ještě kousek před vrcholem. Ale to už jsme byli nahoře a zírali, jak je tu krásně. Nemohli jsme si nevšimnout Dlouhých strání, které jsou tu doslova co bys kamenem dohodil, tam pošlapeme za pár dnů. Dnes nás ale čeká už jen sjezd (jak jsme si mysleli).

Sjedeme tedy ke Švýcárně po ne moc dobré cestě, které bych fakt silnice neříkal. Tam mají naštěstí otevřeno, takže dáváme oběd, mimochodem velmi dobrý, a chceme pokračovat na Čevenohorské sedlo. Jenže hned kousek za chatou vidíme, že silnice je plná nově navezeného hrubého kamení, takže je pro kola nesjízdná. Volíme tedy náhradní řešení a odbočujeme na modrou a přísaháme, že jsme tam nikde zákaz cyklistů neviděli. Ono se to stejně po úzké kamzičí stezce plné ostrých kamenů na kole jet nedá. Poctivě tedy ty dva kilometry tlačíme, na posledních metrech se dá dokonce říct, že kolo tlačilo nás. No a to jsme na krásné lesní cestě nad Vysokým vodopádem, která nás mírným sjezdem dovede až na Videlské sedlo a od tamtud už stejnou cestou jako včera sjíždíme do Vrbna.

[57,84 km, 2018: 1 317,15 km; převýšení 516 m, celkem nastoupáno: 13 220 m]

Díky velkému vedru jsme o prázdninách kola nevytáhli a tak jsme se do Jeseníků, kde se daly čekat menší horka, velmi těšili. Ubytovali jsme se kousek nad Vrbnem, v příjemném hotelu Singer. Sice trošku dražším, ale určitě se vyplatilo si připlatit nejen za bydlení, ale i za skvostnou kuchyni (zatím jsme neviděli, aby k snídaňovému rautu, když bylo v hotelu asi 6 lidí, doplnili snědeného lososa).

Na aklimatizaci jsem zvolil mírnější stoupání na Rejvíz (780 m.n.m.). Tem vede vesměs kvalitní cesta s převýšením 240 m na 15 km. Míjíme bývalou Lorenzovu huť, kde se v letech 1807 až 1822 tavilo železo, a mrkneme se i na "Lurdskou jeskyni", které vlastně není jeskyní a nese pojmenování po Panně Marii Lurdské, jejíž sochu sem od r. 1908 z místního kostela Panny Marie každého 1. května vynášeli a 31. října jí zase do kostela vraceli.

Jen co jsme vyjeli z lesa, padla mlha hustá tak, že by se dala krájet a my tak krásné okolí Rejvízu vlastně neviděli. Po čuchu jsme ale našli samotný Rejvíz, který je známý vyřezávanými židlemi místních štamgastů (zaručovala přednostní právo k sezení). Bohužel jídlo tu je nedobré. Samá smaženina a spousta tuku, takže jsme si dali pouze česnečku a upalovali pryč.

Čekalo nás totiž stoupání pod Velké Bradlo do výšky 1054 m.n.m. Kocháme se pohledy na Rejvíz ještě zahalený v mlze, ze které se trhají kusy mraků směřující k obloze. Stavíme se ale ještě na Ruském hřbitově, kde leží mrtví zajatci z konce 2. sv. války, kteří tu byli zavření v pracovním táboře. Pak už je to jen rovina a krásný téměř 10km sjezd z Videlského sedla do Vrbna. Pořádný gáblík jsme si pak dali až v hotelu.

[111,21 km, 2018: 1 259,31 km; převýšení 470 m, celkem nastoupáno: 12 382 m]

Že se nedá v Třeboni vyšlapat kilometr? Že tu nejsou kopce? Vyvedu vás z omylu. Dnes jsem se totiž vydal prozkoumat, jak to vypadá za východ od Hojné Vody, proto musím stále na jih, tedy Domanín, Kojákovice, Jílovice a v Petříkově odbočit ze silnice mezi rybníky Vybírač a Smutný. Nedoporučuju to brát zkratkou a poctivě objet rybník Horní Stávek vlevo po hrázi. Rovně to sice jde, ale víc jsem kolo vedl, než jel. Dál cesta vede přes Svébohy do Horní Stropnice, kde jsem se stavil na oběd ve Stopnické hospodě, která mne duchem i jídlem vrátila do dob hlubokého socializmu, dlužno ale napsat, že za cenu neočekávaně nízkou jsem se najedl dobře.

Pak už hurá do kopce, směr Černé Údolí, z nějakým 550 m se vyškrábu až do 810 m.n.m. ve Staré Huti a pak až do 900 m.n.m. nad Lukovem, kde překračuji státní hranici do Rakouska. Až sem to byl asfalt, v Rakousku končí sranda a přichází rozbité prašné polní cesty, žádná radost to není. Navíc se na těchto "cyklostezkách" připravujete o nabyté výškové metry aniž byste si to užili nějakým ostřejším sjezdem. Dostanu se až do Lauterbachu, kde to co nejrychleji otáčím zpět do vlasti, z Harbachu to k hraničnímu přechodu vede zase trochu do kopce, ale už je to řádná silnice. Na přechodu nějaké naivistické umění, kterému neholduji a tak si to konečně mohu užít z kopce dolů po asfaltu do Šejby. Nechce se mi sjet až pod Šejbický vrch a beru to přímo kolem místního kálku přes pole nahoru k silnici.

Greenway RD se jmenuje cyklostezka, po které absolvuji krásný sjezd až před Veveří, kde přejíždím vpravo na cyklo 1048 Paměti Novohradska. Je to nahoru dolů ale dá se to, jen před skanzenem ochrany státní hranice před přechodem Nové Hrady - Pyhrabruck mě trošku vyděsilo asi 14% stoupání. Dál už to ale nestojí za nic, rozbitá blátivá cesta a tak co nejrychleji mizím z lesa do civilizace. Z Nakovic už je to zase okresní silnice a rychle to ubíhá. Pokračuji přes Žofinu Huť do Dvorů nad Lužnicí, před kterými se v malém občerstvení u cesty zastavuji pro vodu a doplňuji energii kafíčkem. Ze Suchodola mířím přes Benátky k Barboře a pak už přímo Přes Brannou do Třeboně do řízkárny.

Závěrem je zjištění, že sjíždět z Hojné Vody do Rakouska je k ničemu. Na druhou stranu jsem si udělal osobní rekord, 111 km jsem ještě nikdy na kole neujel. V tomhle vedru se to pak cení dvojnásob.

[57,62 km, 2018: 1 148,1 km; převýšení 44 m, celkem nastoupáno: 11 387 m]

Přijde mi to, jako cesty za žrádlem ;-), protože i dnes je naším cílem výborná restaurace ukrytá v hlubokých lesích na sever od Třeboně. Když na sever, tak tedy jedině po hrázi rybníka Rožmberka a pak dál po krásné silničce na pravém břehu Lužnice. Míjíme taková místa jako Pohodnice, U Strakatého, U Dubové louky ale nevyjedeme až na hrázi Vlkovského rybníka, alebrž se dáváme vpravo k Vrškové, pod Spálenou přejedeme po mostě Nežárku a už jsme na Karštejně (neplést s Karlštejnem!).

Z Karštejna je to k Vydýmači necelé tři kilometry, už za pár minut tedy sedíme v Pecáku, oné v lesích ztracené hospodě. Přečkáváme zde největší vedro a dáváme se k Zadnímu Dvoru a pak k Jemčině, kde odbočujeme vpravo, abychom ještě před kopcem do Novosedel uhnuli vlevo mezi samoty U Štěpků, U Bártů a u Čuchnů. Tak dorazíme až do Mláky, odkud nás to táhne zase do Staré Hlíny, takže jako vždy končíme na pivku v Pergole u Sv. Víta. Za dnešní výkon ve velkém vedru si dáváme za odměnu večeři U Kellyho.

[78,36 km, 2018: 1 090,48 km; převýšení 81 m, celkem nastoupáno: 11 040 m]

Líbí se nám cesta z Jílovice, naše jednostopa proto povede k hrobce a pak dále do Domanína, Kojákovic, Kramolína a z Jilovice (se zastávkou v místním minipivovárku) přes Petříkov kolem stáčírny Dobré vody na oběd do Jákule. Sice je to nádražní restaurace jako vyšitá, ale vždy se tma velmi dobře najíme. S plnými břichy pokračujeme zatím neprojetou silnicí do Nové Vsi nad Lužnicí, v Krabonoši omrkneme již hodně chátrající vojenskou posádku pohraničníků, zastavíme se u písníku před hraničním přechodem Neu-Nagelberg, který nám vždycky přijde jako Grand Canyon v Utahu.

Podle hranic, kde nepotkáš živáčka, dojedeme až do Nové Huti a po Brabenišťské cestě pokračujeme do Koskek. Nespěcháme a tak do Třeboně jedeme opět podél rybníků k Novořecké Baště abychom vjeli do města u nádraží.

[58,52 km, 2018: 1 012,12 km; převýšení 74 m, celkem nastoupáno: 10 623 m]

Dnes hodně fouká, volíme proto trasu vedoucí co nejvíce mezi stromy a jako nejlepší se nám zdálo to vzít k dalšímu konzumačnímu zařízení, které jsme letos také nechtěli minout, kterým je posezení U Sumečka ve Staňkově. Naše cesta na jihovýchod vede přes Brannou a nedaleké rašeliniště k Barboře až k Červenému kříži. Chvíli pokračujeme po modré, ale pak se dáváme vlevo k písníku Cep II, jehož část po ukončení těžby slouží jako výzkumné plochy mající za úkol zjistit, jak co nejlépe podobná místa rekultivovat.

Míjíme Suchdol a přes Klikov a Františkov se stáčíme k severu k Nové Huti. Pak už je to do Staňkova kousek. My ale nejezdíme vesnicí, objíždíme to lesem po hrázi mezi Špačkovem a Staňkovským rybníkem. Začínají nás nahánět bouřkové mraky a proto musíme U Sumečka chvíli posečkat, v Chlumu nás ale stejně nutí menší přeháňka vyhledat úkryt pod košatou lípou. Za tyto "útrapy" si v Koskách nadělujeme ještě jedno menší občerstvení. Domů jedeme známou cestou podle rybníků k Novořecké Baště, v Třeboni pak vyjíždíme kousek před nádražím.

Třetí den je prý krizový (spíš ale proto, že je hrozné horko, teplotě nedělá vůbec žádný problém odpoutat se od 30 stupňů) a proto pro tento den odkládáme kola a věnujeme se odpočinku, shopingu a poflakování se po krásné Třeboni. Cestou jsme vyfotili pár zajímavých zákoutí.

[41,33 km, 2018: 953,6 km; převýšení 43 m, celkem nastoupáno: 10 258 m]

A je tu vedro, a tak nás na kolo dostává vidina dobrého jídla. Rychle tedy upalujeme přes Břilici a Přeseku k Rožmberku, kde se schováváme ve stínu stoletých dubů. Po malém odpočinku pokračujeme ke Smitce, kde nabíráme směr Kolence. Tam je naše další oblíbená restaurace U Pavla. Sice každý rok slibuje, že už to zavře, ale letos to ještě neudělal a tak si pochutnáváme na jeho jedinečných játrech na roštu.

Zpět se vracíme přes Mláku, v lesích za Rožmberkem nabereme ještě nějaké ty kilometry, abychom se ve Staré Hlíně mohli zase nějak odměnit.

[54,81 km, 2018: 912,27 km; převýšení 34 m, celkem nastoupáno: 10 022 m]

Po putování pod Vysokými Tatrami si dáváme den oddych a už v sobotu jsme v naší oblíbené Třeboni. Po dešti v posledních dnech, který nás tak potrápil i na Slovensku (mimochodem druhý den, co jsme projeli Starou Lesnou, spláchnul obrovský přívalový liják mnohé tamní cesty, takže jsme měli velké štěstí), si na jihu Čech užíváme sluníčka. To ještě netušíme, že 35stupňová vedra nás budou sužovat po celé léto a neumožní nám nabrat více kilometrů. Ale zpět do Třeboně.

První den tradičně objedeme naše oblíbená místa. Jedeme tedy nejprve přes hráz rybníka Rožmberk do Staré Hlíny (kde dali tamní cyklostezce od Hodějovického rybníka nový asfaltový povrch) do milé hospůdky U pytláka na uzenou rybičku a pak nejkrásnější cestou mezi rybníky Vyšehrad a Stolec ke Stříbreckému mostu přes Novou řeku. Proti jejímu proudu dubovou alejí to bereme až do Koskek k jezu Pilař a pak stejnou cestou zpět až na Novořeckou Baštu, kde odbočujeme vlevo po žluté, kterou ale záhy opouštíme, abychom se neznačenou lesní cestou vrátili zpět do Staré Hlíny, protože se musíme zastavit ještě na Pergole u Svatého Víta těsně před Třeboní.