Cyklotrasy ze Sobotky a nejen o nich

Letos jsou Velikonoce moc brzy. Zima, vítr a nevlídné počasí. I přes to vyrážíme opět na Moravu, letos do Perné pod Pavlovskými vrchy kousek od Novomlýnských nádrží.
Abychom si udělali žízeň vydáváme se na pěší výlet po naučné stezce Děvín. Nejprve ke zřícenině kaple Sv. Antonína podle skalních útvarů Trůn a Špunt Pod Martinkou až k Soutěsce. Část pak ještě pokračovala na Děvín a večer už jsme koštovali loňské víno.

[49,1 km, 2018: 49,1 km; převýšení 74m, celkem nastoupáno: 267 m]

První letošní cyklovýlet a hned pajda. Pravda, bylo to po rovině kolem Děvína, ale byly s námi i Karolína s Eliškou, které to vzaly jako tréning, protože se rozhodly s námi v létě vyrazit na kolech do Vysokých Tater, takže pro ně to byl opravdu křest ohněm, ale daly to.
V Dolních Věstonicích jsme Venuši neviděli, zato jsme snad poprvé ochutnali zelené velikonoční pivo a celkem se dalo ;-) V Bulharech jsme to pak spravili výborným vínkem. Podle lednických rybníků Prostředního, Hlohoveckého a Nesyta jsme se kolem Mikulova vrátili domů.

[51,63 km, 2018: 100,73 km; převýšení 234 m, celkem nastoupáno: 814m]

Dostal jsem od všech košem, že prý v tom počasí na kolo nejdou a tak sám vyrážím k neznámému Falkenštejnu na obzoru. Pravda, ukázalo se, že se Závišem tenhle barák nic společného nemá, jak jsem doufal, ale nelituju toho, protože to je vskutku impozantní zřícenina (více o něm dále v textu). Nejprve jsem to ale vzal k vinným sklípkům nad Dolními Dunajovicemi, které jsou vidět z daleka.

[41,54 km, 2018: 142,27 km; převýšení 123 m, celkem nastoupáno: 1 238 ]

Sbírat kilometry po rovině, to je úkol každého jara. Naše první domácí vyjížďka tedy směřuje na Branžež. Zuzanka se nám tam ale poněkud zapovídala a tak domů jedu sám, což je příležitost podívat se, kam normálně nejezdíme. Po krajské silnici to tedy pálím zpět přes Kněžmost a Soleček, abych si udělal zajížďku vlevo do Malobratřic a mrknul na to, jak se tam šlape do kopce - jde to. Pak už známou cestou přes Kamenici a Přepeře domů.

[64,47 km, 2018: 206,74 km; převýšení 115 m, celkem nastoupáno: 2 310 m]

Jarní rovinatou klasikou je Malá Skála a tak hurá za velikonočními beránky a něčím dobrým do bříška. Výlet si pak zpestříme výšlapem přes Kacanovy a z Drhlen na Čížovku, čímž nastoupáme něco málo přes kilometr.

[35,72 km, 2018: 242,46 km; převýšení 164 m, celkem nastoupáno: 3 273 m]

Na Nebáku je prý nějaký country festiválek, tak to jedeme zkontrolovat. Sluníčko příjemně hřeje (zatím) takže si užijeme krásný den. Stihneme i zkontrolovat, jak na Semíně roste "Opidium". Z Hrubé Skály se pak domů vracíme přes Vyskeřský mlýn a Pleskoty. Tam jsme nejeli už opravdu dlouho.

[67,15 km, 2018: 309,61 km; převýšení 147 m, celkem nastoupáno: 3 974 m]

Ajka s Jardou si pořídili zbrusu nový domeček a tak nás zvědavost žene do Kosmonos. K našemu překvapení se tam jede přes Stodolní :-o, cestou se od Stakor kocháme krásným výhledem na průmyslovou zónu v Mladé Boleslavi. Od nich přes Josefáč sjíždíme k Jizeře a pak přes Ptýrov a Kněžmost do Sobotky.

[56,56 km, 2018: 366,17 km; převýšení 200 m, celkem nastoupáno: 4 541 m]

Bučický mlýn a Rožďalovice to je jeden z už klasických cílů našich cyklovýletů. Na Bučickém mlýně to mají zase trochu předělané a tak si dáváme i nějakou tu místní dobrotu. Za ty peníze jsme ale čekali, že ta polévka bude tedy silnější, ale jinak to bylo dobré. Na cestě domů se ještě zastavujeme na kávičku v Domousnicích. Je to tam příjemné i s paní jsme poklábosili, avšak na podzim už to tam nebylo (prý nějaký rozvrat v lidských vztazích, či co) :-(

[82,1 km, 2018: 448,27 km; převýšení 142 m, celkem nastoupáno: 5230 m]

Vloni jsem jel do Ostroměře na průzkum sám, letos už jede Zuzanka se mnou. Je to nenáročná trasa po rovině, jako dělaná pro sbírání jarních kilometrů. Jeden kopeček jsme ale zdolat museli, to když jsme vyšlapali asi 70m převýšení k hezkému kostelu sv. Matouše v Hradíšťku.

[76 km, 2018: 524,27 km; převýšení 150 m, celkem nastoupáno: 6 127 m]

Z Domousnic udělali zcela novou silnici do Března a tento víkend je ještě pro auta zavřená, proto se vydáváme na jihozápad. Z Mladé Boleslavi pak podle Jizery na Klokočku. Na jídlo se tentokrát stavujeme v Agardeně v Bosni, ale ještě před tím zíráme v písáku ve Veselé na vleky pro vodní lyže. To jsme v životě neviděli.

[37,31 km, 2018: 561,58 km; převýšení 164 m, celkem nastoupáno: 6 987 m]

Je konec května a už se dělá nepříjemné vedro. Proto volíme cestu na Hrubou Skálu, která vede lesy a hlubokými údolími. Ve Skokovech potkáváme i jednoho ukecaného yorkšírského cyklistu.

[64,17 km, 2018: 625,75 km; převýšení 119 m, celkem nastoupáno: 7 258 m]

Jako cíl naší společné cyklodovolené jsem letos zvolil Slovensko. Konkrétně pojedeme od Spišského hradu přes Tatranskou Lomnici až do Liptovského Mikuláše. Mimo Evičky se Standou s námi jedou i děvčata Karolínka s Eliškou, s autem nám bude dělat podporu Jára se Staníkem, kterému moc děkujeme, že obětoval svůj čas a umožnil nám podniknout toto "zahraniční" dobrodružství.
A aby to nebylo málo, pojedeme na kolech už k vlaku, který nás z Kolína dopraví do Spišské Nové Vsi. Domů se pak na kolech budeme vracet z Pardubic, ale to je zatím daleko. V červnu bylo už hodně velké vedro a tak na kolo usedáme až nyní, kdy prostě vyrazit musíme, a tak jsme se snažili alespoň vyjet co nejdříve. V ZOO v Chlebech už ale teplota stoupla nad 30 stupňů, tak jsme se bez velkého otálení snažili co nejrychleji dojet do stínu stromů podél Labe. Měli jsme spoustu času, protože vlak nám jel až před půlnocí a tak jsme se mohli "rekreovat" u vody a později v hospůdce na náměstí.

Největší zážitek máme ale z vlaku. Nejprve jsme se nepohodli s průvodčím, který pro naše kola neměl místo i přes to, že vše bylo řádně rezervované a zaplacené (nákup jízdenek, místenek a rezervací pro kola byl také velký zážitek, ale to se sem už nevejde), na začátku jsme tak způsobili asi 10minutové zpoždění. Kola se nakonec podařilo do vagónu umístit a my se nacpali do 6lůžkového kupé. Pro všechny to bylo poprvé a moc jsme si to "užili".

[57,67 km, 2018: 683,42 km; převýšení 249m, celkem nastoupáno: 7 850 m]

Po probdělé noci vystupujeme v 7 hodin ve Spišské Nové Vsi, kde se snažíme u nějakého supermarketu nasnídat a upravit do použitelného stavu. Projíždíme Markušovicemi se zříceninou hradu a zámkem, kde se přes 90% občanů hlásí k romské národnosti. Zastavíme se u Šiklavé skály a cesta nám už naznačuje, jak si na Slovensku představují cyklostezky. Mnohdy je to spíše pro zdatné pěší turisty, ale my se nevzdáváme. Ve velkém vedru sbíráme síly ve stínu lípy za Vítkovicemi a ve Spišských Vlaších se snažíme najíst, což nakonec představuje pouze nějaké dobrůtky ze sámošky. To už máme na dohled kostel v Žehře (UNESCO) a Spišský hrad. Před tím jsme si ale museli vyšlápnout kopeček k zámku v Hodkovicích.

Je takové vedro, že upouštíme od návštěvy hradu a sjíždíme do Spišského Podhradie, na obzoru se ale už hromadí bouřkové mraky. Navzdory tvrzení domorodců, že to zůstane v Tatrách nás dohání bouřka těsně poté, co usedáme ke stolu ve Spišské salaši za Spišskou Kapitulou. Teplota klesá o dobrých 15 stupňů a my doufáme, že déšť ustane, než se vydáme do Levoče. Doufali jsme marně a do Spišského Hrhova tak jedeme ve slušném lijáku. Stoupání do Levoče už je ale v suchu.

Je dost hodin a Jarda volá, že se nám už chystá večeře, takže v Levoči se zastavíme jen na chvíli s dlouhým sjezdem se vracíme do Spišské Nové Vsi. Výborná večeře v hotelu Preveza pak zahání všechny dnešní chmury. Jdeme spát, abychom byli připraveni na zítřejší přejezd do Vysokých Tater.

[59,16 km, 2018: 742,58 km; převýšení 427 m, celkem nastoupáno: 8 521 m]

Trošku jsme se báli romské osady za Spišskou Novou Vsí, ale obavy byly zbytečné, proti proudu Hornádu tak vyšlapeme malý kopeček za Smižany a to je už kousek k odbočce do Slovenského ráje. Zajíždíme si tedy na kafíčko ke Kartuziánskému mostu. V Hrabušicích se zastavujeme v místní hospůdce na oběd a všímáme si některých domů, které mají opravdu honosná, až kýčovitá průčelí.

Za Kišovcemi si opět užíváme kvality slovenských cyklostezek, v poli se doslova "hledáme". Halekání z nedaleké romské osady nám ale přidalo sil a tak jsme rychle projeli Banskou Kolónií a mohli se podívat, jak vypadají minerální prameny před Gánovcemi (kde mimochodem našli výlitek mozku pračlověka). To už je Poprad na dohled a po jeho západním okraji pokračujeme dále na Stráže pod Tatrami aby nás polní cesta kolem mega skládky dovedla do Žakovců a Hrncovců.

Musím ale ještě zmínit zastávku za Popradem, kde snad díky ubývajícím silám a panoramatu Vysokých Tater na obzoru došlo k hromadnému záchvatu, kdy jsme se smáli kdejaké pitomině. Hláška: "Oni si snad lžou i sami sobě," nás pak provázela celým slovenským putováním.

V Huncovcích nás zachraňuje cukrárna mající otevřeno až do sedmi, díky čemuž děvčata odmítají Jardovu nabídku odvozu autem a spoulu s námi stoupají z Veľké Lomnice přes Starou Lesnou až do Tatranské Lomnice. Zítra bude odpočinkový den, tak snad jim to pomůže ;-).

Na dnešek byl naplánován výlet na pltě do Spišské Staré Vsi, ale účastníci zájezdu odmítli poslušnost a dožadovali se odpočinku (trošku tomu pomohl fakt, že se nerozjela lanovka v Bachledovské dolině, která nám měla pomoci překonat vrcholky Spišské Magury). Ten však netrávíme na lůžku, ale společně vyjíždíme na Skalnaté pleso a alespoň do sedla pod Lomnickým štítem. Dlužno dodat, že to byl krásný den, kdy nám počasí opravdu přálo. Den jsme pak zakončili v neuvěřitelné hospodě Humno, kde nejen že vyhrávala cimbálovka, ale kde měli uvnitř zavěšený velký americký offroad a to ještě s koly nahoru. Že gastronomie byla stejně úžasná, je tak nějak samozřejmé.

[22,8 km, 2018: 765,38 km; převýšení 519 m, celkem nastoupáno: 9 214 m]

Na jízdu po tatranské magistrále jsem se těšil, vlastně celá naše týdenní anabáze byla právě kvůli ní. Před lety jsme tu byly autem na dovolené a říkali jsme si, jaké by to bylo to od Tatranské Lomnice přes Štrbské pleso projet až dolů do Liptovského Mikuláše na kole. Ani ve snu by mě nenapadlo, že budeme mít to štěstí si to zkusit na vlastní nohy.

Etapa to není dlouhá, 22 km je sranda a ani to stoupání, byť je celkově největší v naší Tour de Tatry, není nikterak namáhavé. Opět nás ale zastihl déšť, takže nejdřív hledáme útočiště pod stromy někde u Vyšných Hágů a později na zastávce Popradské Pleso, kde nám ještě přišlo vhod horké kafe z místního bufítku. To už jsme ale vlastně na Štrbském plese.

Kája s Eliškou podlehly vábení bohaté wellness nabídky hotelu FIS, kde ve Štrbském plese bydlíme a vyrazili s Jardou a Staníkem už ráno napřed.

[55,79 km, 2018: 821,17 km; převýšení 800 m, celkem nastoupáno: 9 539 m]

Dnes už jedeme opět všichni, aby taky ne, když to bude stále z kopce. Naklesáme více jak kilometr a výškově sjedeme rovných 800 m. Ze Štrbského plesa je to po hezké silnici slušný sešup až do Podbanského (plánoval jsem zajet ještě do Tiché doliny, ale byl jsem přehlasován), tam odbočujeme na cyklostezku. Báli jsme se, aby nám nebylo líto, že opouštíme asfaltovou silnic, ale až na několik málo míst to bylo hezké svezení v lese.

Z Liptovské Kokavy, kde se případně odbočit do nedalekého skanzenu v Pribylině, nás cyklostezka už vede poli po okreskách do Liptovského Petra, kde si nemůžeme nechat ujít místní zříceninu stejnojmenného hradu ale obloha už zase začíná hrozit deštěm. Rychle tedy pokračujeme do Liptovského Jána a jen co vjedeme do dvora pensionu Una, spustí se slušný liják. Čas využíváme k obědu a na cestu se vydáváme už do téměř oschlých silnic. Liptovský Ján je zajámavý tím, že tu je 13 kostelů, ale také termální pramen "Kaďa" (káď).

Necháme si poradit od místních a do Demänové se dáváme po krajské silnici přes Liptovský Mikuláš. Když dojíždíme do penzionu Relax, zastihnou nás opět dešťové kapky. Nám to ale nevadí, protože nám Jarda objednal ve vedlejší noblesní restauraci Jasná večerní raut (a také jsme se pořádně nadlábli).

Na zítra je hlášen celodenní déšť, tak uvidíme, zda plánovaný výlet do Ružomberoku a kolem Liptovské Mary vůbec zvládneme ...

Tentokrát jsme dešti neujeli. Stihli jsme ještě za sucha dojet na nádraží v Liptovském Mikuláši, kde jsme na místním kanále viděli v tréningu olympijského vítěze Michala Martikána, ale to bylo dnešní jediné pozitivum. Záhy se rozpršelo a tak to bylo až do pozdního odpoledne. Já se Standou jsme zůstali na nádraží hlídat kola (není kam se je tady uschovat) a děvčata odvezl za nákupy do místního shopping centra místní taxi. Ještě, že mi tam koupili tepláky, protože se celkem ochladilo a věci nám už ráno odvezl Jarda zpět do Čech.

O půlnoci jsme naložili kola, tentokrát už to bylo bez komplikací a vlak nás odvážel zpět na západ. Předpověď pro Čechy ale naznačovala, že i tam by se zítra mělo  rozpršet, tak budeme doufat, že se dostaneme domů suší.

[36,29 km, 2018: 857,46 km; převýšení 67 m, celkem nastoupáno: 9 789 m]

Na Tour de Tatry už máme v nohách 200 km, kolik to bude dnes, se teprve uvidí, V Pardubicích na nádraží krásně svítí sluníčko, tak snad to vydrží. Hygienizujeme se a snídáme mekáči, pak se vydáváme přímo na sever k Semínu, projíždíme kolem písáků na Hrádku do Rohoznice, kde se zastavuji u kdysi asi krásného zámečku Rohoznice. U Barchova před Bydžovem se ale obloha začíná kabonit a když usedáme k obědu v bydžovském hotelu Classic, začíná pršet.

Bohužel to nevypadá, že by jen tak přestalo a tak rychle organizujeme záchrannou akci. Přijíždí Zorečka s naším autem, kde je stále připevněn nosič na kola na dvě otočení se v dešti všichni vracíme domů takto potupně autem.

[54,81 km, 2018: 912,27 km; převýšení 34 m, celkem nastoupáno: 10 022 m]

Po putování pod Vysokými Tatrami si dáváme den oddych a už v sobotu jsme v naší oblíbené Třeboni. Po dešti v posledních dnech, který nás tak potrápil i na Slovensku (mimochodem druhý den, co jsme projeli Starou Lesnou, spláchnul obrovský přívalový liják mnohé tamní cesty, takže jsme měli velké štěstí), si na jihu Čech užíváme sluníčka. To ještě netušíme, že 35stupňová vedra nás budou sužovat po celé léto a neumožní nám nabrat více kilometrů. Ale zpět do Třeboně.

První den tradičně objedeme naše oblíbená místa. Jedeme tedy nejprve přes hráz rybníka Rožmberk do Staré Hlíny (kde dali tamní cyklostezce od Hodějovického rybníka nový asfaltový povrch) do milé hospůdky U pytláka na uzenou rybičku a pak nejkrásnější cestou mezi rybníky Vyšehrad a Stolec ke Stříbreckému mostu přes Novou řeku. Proti jejímu proudu dubovou alejí to bereme až do Koskek k jezu Pilař a pak stejnou cestou zpět až na Novořeckou Baštu, kde odbočujeme vlevo po žluté, kterou ale záhy opouštíme, abychom se neznačenou lesní cestou vrátili zpět do Staré Hlíny, protože se musíme zastavit ještě na Pergole u Svatého Víta těsně před Třeboní.